Zvířata od A do Z Stavy Přírůstky

5.1.2010 Poslední a první mláďata

K vánoční pohodě v závěru roku přispěla také nově narozená mláďata. Beránci ovce kamerunské se narodili první na Štědrý den a další na Silvestra. Silvestrovským mládětem, a také zároveň posledním v roce 2009, se stal malý netopýr listonos světlý. Známé je i mládě, narozené jako první v novém roce. Je jím opička kotul veverovitý. Malý kotul je již sedmý, který v této tlupě v nedávné době přišel na svět.

20.11.2009 Sob polární

Se soby se můžeme setkat v severních částech Evropy Asie a Severní Ameriky. Vytvářejí zde několik poddruhů, někteří žijí ve světlých severských lesích, jiní v otevřené tundře. Euroasijští sobi byli částečně zdomácněni a místní obyvatelé jsou na nich existenčně závislí.  Severoameričtí sobi se nazývají karibu. Před zimou chrání soby hustá dlouhá srst, široká kopyta brání proboření do hlubokého sněhu. Hlavní složkou jídelníčku jsou v létě různé byliny a výhonky, v zimě hlavně lišejníky. Parohy mají samci i samice. Sobi jsou proslulí svými dlouhými migracemi, na které se vydávají hlavně na jaře a na podzim. Za rok mohou urazit i  5000 km, jsou schopni přeplavat i široké vodní plochy.  Březost trvá 210 – 240 dnů, počet mláďat 1 – 2, hmotnost  dospělého jedince: 60 – 300 kg.

Olomoucká zoo chová soby od podzimu roku 1994.  Mláďata se rodí vždy v květnu.
V roce 2008 se narodila dvě mláďata (1,1). Od roku 1994 se zde narodilo se 44 mláďat, momentálně máme 4,6. V roce 2009 se narodila dvě mláďata – samičky a dvě samice dospělé byly dovezeny 20.11.  ze Stockholmu.
 Nově příchozí samice budou zatím v karanténním výběhu. Během karantény si budou zvykat na naši krmnou dávku. Z krmivářského hlediska je sob zvíře dosti obtížně chovatelné. V letním období jsou sobi velmi nároční na potravu bohatou na bílkoviny. V zimním období je hlavní složkou jejich potravy lišejník.

V roce 2008 chovala soby ještě zoo v Brně, Chomutově a Praze. Naše stádo bude od dnešního dne dvanáctičlenné.

9.10.2009 Tamarín vousatý

Velmi nápadný druh drápkatých opic. Na horním rtu má nápadný dlouhý bílý knír.
Výskyt: pralesy mezi Rio Madre de Dios a Rio Purús.
Domovem všech drápkatých opic je tropická Jižní Amerika. Jméno dostaly podle toho, že na palci mají plochý nehet, ale ostatní prsty mají nehty přeměněné v drápky, které jsou pro život v pralese velice užitečné.
Březost přibližně 130 dnů. Rodí obvykle dvě mláďata. Mláďata nosí samec a další členové rodiny, samici je dávají pouze na nakojení.

V roce 2004 na základě doporučení koordinátora EEP se nám podařilo získat dva nepříbuzné jedince tohoto druhu. Samce Liso ze ZOO Lisabon , narozeného 15.6. 2004 a samici Hope ze Zoo Belfast v Irsku. Narozena 12. 8. 2004. Pár se dobře sžil, a tak jsme se prvního odchovu dočkali, jakmile dosáhli pohlavní dospělosti 25. 2. 2006. Hope a Liso se o mláďata vzorně starali.
3. března 2007 se páru narodila další mláďata. Otec i starší sourozenci opět o nová mláďata vzorně pečují. 18. ledna 2008 se narodila další dvě mláďata. Jedno z nich však po dvou dnech života uhynulo. Rodina se o nového potomka jako obvykle dobře stará. Skupina je složena z rodičovského páru, dvou dvouletých, dvou téměř ročních a jednoho letošního mláděte.
Další vývoj rodinné historie skupiny tamarínů vousatých:
17.7.2008 –dvojčata  1,1
9.3.2009-trojčata 1,0,2 – jedno z mláďat bylo od měsíce věku krmeno uměle.
22.9.2009 –dvojčata 0,0,2
V současné době  k 8.10. 2009 rodina čítá 11 členů.
V zázemí je uměle dochovaný jedinec s novou samicí ze ZOO Plzeň.

11.9.2009 Kočka rybářská

Kočka rybářská je většího vzrůstu než kočka domácí. Samci jsou větší než samice. Jsou to podsadité silné kočky s kratšími končetinami a krátkým ocasem. Zvláštností kočky rybářské jsou plovací blány mezi prsty předních končetin. Kočka rybářská nedokáže na rozdíl od svým blízkých příbuzných, úplně zatáhnout drápy. Kočky rybářské žijí v jižní a jihovýchodní Asii. Žijí v močálech a mokřinách, na březích potoků a řek. Obývají také mangrovové porosty.
Jsou to plachá samotářská zvířata. Živí se převážně rybami. Drápy na předních končetinách používají jako harpunu, pro kořist se dokáží i potopit. Kromě ryb nepohrdnou ani žábami, raky, měkkýši a vodním hmyzem. Na souši loví drobné obratlovce.
Páří se jedenkrát ročně, březost trvá 63 dnů, samice rodí jedno až čtyři koťata, obvykle jsou ve vrhu dvě. Koťata se v deseti měsících věku osamostatňují. Dožívají se až 12 let. Jejich jediným známým nepřítelem je člověk. Ohrožuje je hlavně vysoušením mokřadů, zemědělskou výrobou, kácením vegetace a lovem kvůli kožešině.
V České republice tuto kočku můžeme spatřit ještě v zoo: Děčín, Ostrava, v Praze a v Ústí nad Labem.
Tři koťata, jeden samec a dvě samičky se v olomoucké zoo narodila 3. 7. 2009. Jejich rodiče přišli donaší zoo v roce 2006. Koťata odchováváme každoročně. Plemennou knihu koček rybářských v rámci EAZA vede Zoo Děčín.

3.9.2009 Lenochodi v Zoo Olomouc

Lenochod dvouprstý je nejznámějším zástupcem své čeledi lenochodovitých  Ve svém životě lenochodi vsadili na pomalost a s tím spojenou nenápadnost, na rozdíl od ostatních druhů zvířat, která se v případě nebezpečí snaží zachránit rychlým únikem.  Od ostatních savců se liší ještě řadou dalších vlastností. Na předních končetinách, jak vyplývá z jeho názvu, mají dva prsty na zadních však již tři. Zajímavostí také je, že krční část páteře lenochodů je tvořena šesti až devíti obratli na rozdíl od ostatních obratlovců, kteří jich mají sedm. Dospělý lenochod je dlouhý až 70 cm a jeho hmotnost se pohybuje od 4 do 8 kilogramů.  Tělo má pokryté dlouhou srstí, která je v přírodě, vlivem řas, zbarvená hnědozeleně. Srst na břiše je uspořádána tak, jako u jiných zvířat na zádech. Vzhledem k tomu, že lenochod většinu života visí na větvi břichem vzhůru, jeho srst roste tak , aby po ní voda dobře stékala. Také orgány v těle mají umístěny obráceně.
Lenochodi obývají tropické pralesy. Na zem slézají jen z donucení při přelézání ze stromu, který již spásli. Na zemi se také vyměšují. Živí se hlavně listím a ovocem.  Pomalost se projevuje i při vyměšování, které probíhá jednou za deset dnů, ale může to být i za měsíc. Tento úkon provádějí z důvodů bezpečnosti převážně v noci.   Malé potřebě vyměšovat zbytky nestrávené potravy, napomáhá zvláštní druh brouků, který sídlí lenochodům v konečníku. Jejich největším přirozeným nepřítelem je jaguár a ocelot, z ptáků harpyje pralesní a orel chocholatý.  Dožívají se přes dvacet let věku.
Výskyt: Venezuela, severní Brazílie, Guyana, Surinam, Francouzská Guyana.

Plemennou knihu lenochodů chovaných v zajetí vede zoo v Halle. Lenochod dvouprstý je veden v Červené knize údajů, jako slabě ohrožený druh.
Kromě naší zoo najdeme lenochody dvouprsté v ČR ještě v zoo:Jihlava, Lešná – Zlín, Praha a Ústí nad Labem. Olomoucká zoo chová tento druh zvířat od roku 2004. První pár byl dovezen z Guyany. Tento pár se však nerozmnožil.
V roce 2007 přišla samice narozená v zoo Ústí nad Labem.  27.6.2009 se jí narodilo mládě, které  je u matky. Protože se o něj dobře stará, jeho pohlaví zatím neznáme. V červenci 2009 byl dovezen další pár lenochodů. Samice po transportu 21.7. porodila mládě, ale odmítla se o něj starat. Proto musela nastoupit matka náhradní. Tohoto úkolu se ujala chovatelka paní Hana Dostálová. Mládě se jmenuje Bohouš, je to samec a prospívá dobře.

3.8.2009 Zoborožec šedolící

Výskyt: Etiopie, Súdán, Keňa, Tanzanie, Zimbabwe – pobřežní a horské lesy
Hmotnost: 1050 – 1450 g
Výška těla: 60 – 70 cm
Tento druh zoborožce je typický mohutným krémově zbarveným hřebenem na zobáku. Samice jej má menší. Zbarvení těla je černé, pouze hlava je stříbrošedá a dolní polovině hřbetu je bílý pruh.
Způsob života: většinu roku žijí v párech, mimo období hnízdění vytvářejí často při hledání potravy hejna.
Potrava: plody, hmyz, vejce ptáků
Délka inkubace: 40 dnů, počet vajec: 1 – 2, doba odchovu mláďat 80 dnů.
Hnízdí v dutinách stromů, skalních štěrbinách a hliněných březích. Hnízdní dutinu zazdívají oba rodiče. Samice je tak chráněna proti útokům šelem, opic nebo hadů. Po zazdění samec podává samičce potravu pouze úzkou štěrbinou.  Jakmile samice přepeří  a mláďata jsou již dostatečně samostatná, samice rozbije zazděný otvor a dutinu opustí. Oba rodiče mláďata i nadále krmí až do doby, kdy jsou schopná létat.
Ochrana druhu: v současné době není ohrožen vyhubením.
Chov v olomoucké zoo:
Tento druh zoborožců chováme od roku 2003. V současné době  máme dva páry.V roce 2009  se podařilo poprvé  odchovat mláďata. Jsou dvě a jsou to samci. Mláďata i s matkou opustila budku začátkem července.  Hnízdit začal pár již v březnu. Samec i samice společně zazdili vletový otvor do hnízdní budky a ponechali jen malý otvor, kterým samec samičku krmil a posléze i mláďata. Co přesně se dělo uvnitř ví už jen samička. Každopádně začátkem července samice otvor rozbila a ukázalo se, že v bezpečí dobrovolného  uvěznění vyvedla dva potomky. Nyní již jsou rodiče i s mláďaty ve voliéře.
Druhý pár je mladý sestavený teprve v roce 2009. Zatím nehnízdí.

3.8.2009 Plameňák růžový

Jediný druh plameňáků, který žije a hnízdí i v jižní Evropě. Delta řeky Rhony, Španělsko.
Díky vysokým nohám, dlouhému krku a růžovému zbarvení si plameňáky nelze splést s jinými druhy ptáků. Žije u stojatých vod, hlavně u velkých jezer, sladkých i slaných, má rád i tak zvané brakické vody, to znamená ty, kde se slaná mořská voda mísí se sladkou říční –  v deltách řek a lagunách  Živí se drobnými řasami a korýšky, které procezují z vody Korýši, díky obsaženým karotenům, dodávají jejich peří růžové zbarvení. Zobák mají zahnutý a horní čelist je větší než dolní. Také je pohyblivá. Čelisti obsahují drobné lamely, které působí jako síto. Plameňáci žijí v početných koloniích, sestavených z párů a dosud nezadaných jedinců. V době hnízdění staví rodiče z bláta homolovitou hnízdní kupu s jamkou na vrcholku. V zahřívání vajec se oba střídají.
Početné skupiny plameňáků obývají rozsáhlé laguny a jezera dlouhé růžové nohy, které mají mezi krátkými prsty plovací blány. Tělo je růžovobílé, s nohama průměrně 120 - 140 cm vysoké a dosahuje hmotnosti 2100-4100 g. Dlouhý krk a hlava jsou čistě růžové, mnohdy i dočervena. Mají také dlouhá, výrazně zbarvená křídla, která dosahují rozpětí 140-170 cm. Obě pohlaví se od sebe nijak nápadně neliší. Jejich zvláštně vyvinutý a tvarovaný zobák jim umožňuje vyhledávat a filtrovat potravu z mělké vody. Zobák přitom drží tak, aby byl horizontálně ponořen do vody. Proud vody protéká zobákem a plameňák tiskne svůj masitý jazyk na vláknité lamely, které zachytí částečky potravy, kterou se stává jak živočišný, tak rostlinný plankton. Voda poté odteče po stranách zobáku ven.
Plameňáci se rozmnožují ve skupinách, které mohou čítat i několik tisíc kusů. Páření předchází hromadný tok. Hnízda, vzhledem připomínající homoli, si plameňáci růžoví staví z bláta a hlíny. Samice hnízdo vymodeluje zobákem a snáší do něj obvykle jedno, vzácněji dvě křídově bílá vejce. Mláďata jsou několik měsíců plně odkázána na péči rodičů, kteří jim stále nosí potravu, kterou vyvrhují mláďatům přímo do zobáku. Na této stravě jsou závislá do té doby, dokud se jim nevyvine vlastní filtrační aparát. Po asi 65 až 70 dnech se dokáží vznést, a proto začínají své rodiče následovat na krátké vzdálenosti.
Plameňáci růžoví jsou velice oblíbenou atrakcí v zajetí, zvláště zoologických zahradách.
V Česku se plameňák růžový chová téměř ve všech zoologických zahradách.

V olomoucké zoo chováme plameňáky od roku 1978. První odchov se však podařil až v roce 1996.
V letošním roce se vylíhlo 7 mláďat.
Celkem jich zde nyní žije 21samců, 21 samic a 14 mláďat.
Mláďata odchováváme celkem pravidelně, loni se podařilo odchovat rovněž 7 mláďat.

14.7.2009 Charza žlutohrdlá

Nový druh, který ZOO Olomouc představila v letošní sezóně svým návštěvníkům, je v zoologických zahradách unikátní a jeho název charza žlutohrdlá neříká nic nejen velké části laické veřejnosti, ale většinou ani osobám v tomto směru informovaným. Dostupné informace o tomto druhu jsou jen útržkovité a mnohdy i rozporuplné. Běžná přírodovědná literatura nebo internetové zdroje se charzami příliš nezabývají a vzhledem k jejich výskytu a způsobu života není se co divit, že je neznáme ani z fotografií. Olomoucká zoo získala charzy žlutohrdlé ze zoologické zahrady v Jekatěrinburgu, což je jedna z asi 10 zoologických zahrad na světě, které je mají ve své kolekci a jako jedna z mála je i množí.
Charza je poměrně statná kunovitá šelma, která obývá v několika poddruzích rozsáhlé oblasti Asie od Korejského poloostrova přes Dálný východ, Čínu, Himaláje, Nepál, Tchaj-wan, až po Indii a Indonésii. Vyskytuje se v subtropických i chladnějších horských lesích i v záplavových oblastech. Naše charzy náleží k poddruhu, který je dobře vybaven k životu v chladných oblastech a měl by bez problémů přečkat naši zimu. Tyto šelmy jsou velmi pohyblivé a jsou stále při chuti, takže se před nimi musí mít na pozoru nejen drobní živočichové, především hlodavci a ptáci, ale i mláďata menších kopytníků. Ačkoliv je na první pohled patrné, že se jedná o velmi schopné predátory, jejich potrava je jako u většiny kunovitých šelem docela pestrá a i některé složky jejich krmné dávky v zoologické zahradě zdaleka nesplňují představy návštěvníků o potravě šelem. Charzy totiž kromě velkého množství biologické potravy dostávají například také nastrouhaná jablka s medem, vejce a ořechy. Pro návštěvníky jsou tato čilá, hbitá a přitom obezřetná zvířata zajímavá i tím, že vzhledem k jejich denní aktivitě je možno sledovat je téměř neustále v pohybu. Tyto krásné, elegantní a atraktivně zbarvené šelmy se vyskytují v těch částech naší planety, kam se většina z našich lidí nikdy nedostane a proto je návštěva olomoucké zoologické zahrady výbornou příležitostí, jak se s nimi seznámit. Nacházejí se na vrstevnicové cestě naproti výběhů psovitých šelem.

2.7.2009 Kosman stříbřitý

Zoo Olomouc chová pár kosmanů stříbřitých od jara roku 2009.  Po měsíční karanténě byl pár umístěn do expozice v pavilonu opic.  Oba jsou dvouletí, samec pochází z Holandska z Epe Zoo, samička z maďarského Szegedu. V přírodě žijí východně a jižně od řeky Amazonky ve východní Brazílii. V tropických pralesích upřednostňují na spaní dutiny stromů a hustou vegetaci.  Samice obvykle rodí mláďata dvakrát ročně, březost trvá 145 dnů. Mláďata bývají odstavena ve věku šest měsíců, pohlavně dospívají ve věku 1 – 2 roků. Ničení lesů je příčinou toho, že se kosmani stříbřití přeorientovali na kulturní plodiny a jsou schopni žít v sekundárních lesních biotopech.

11.6.2009 Historie chovu fenků v Zoo Olomouc

První mláďata, dva samci, se zde  narodila  13.8. 2007. Celé tři týdny po jejich narození musel být pavilon uzavřen, aby chovný pár měl dostatečný klid k bezproblémovému odchovu. Chovatelé také sbírali zkušenosti z odchovu mláďat u nového druhu zvířat. Kromě olomoucké zoo chovaly v roce 2007 fenky v České republice ještě v ZOO Praha, Dvůr Králové a Chomutov.
Druhý vrh mláďat se narodil 20. května 2008. Tentokrát samec i samička. Ve stáří jednoho měsíce proběhlo jejich vážení, měření a odčervení. V květnu roku 2009 obdržela olomoucká zoo za tento odchov cenu v soutěži Odchovek roku, pořádaný nadací Česká zoo.
Třetí vrh mláďat se narodil 6. května 2009. Jsou to dva samci.  Vážení, měření a odčervení proběhlo 11. června.
K 31. 12. 2008 chovaly fenky v České republice jen zoo v Olomouci, Dvoře Králové a Praze.
Ve všech zmíněných zoo jen pár. V současné době žije v zoologických zahradách a částečně v soukromých chovech po celém světě 98 samců a 99 samic fenků. Mláďat se narodilo pouze šest. Fenci žijící v soukromých chovech nejsou všichni evidováni, proto počet jedinců ani počet odchovů není znám. Ačkoli fenek je zvíře, které se v zajetí chová poměrně dlouho, uvedená čísla naznačují, že narození a úspěšný odchov mláďat není běžnou událostí.