V době, kdy byla olomoucká zoo pro návštěvníky uzavřena, zvířata žila, jakoby nic. Netušila o našich starostech a nepoznali bychom na nich nic, co by nasvědčovalo obavám. To, že se jim dařilo dobře, bylo patrné i ze skutečnosti, že na svět přiváděla mláďata. Skupina surikat se 1. 10. rozrostla dokonce hned o 3 mláďata. „Pravděpodobně se jedná o dva samečky a jednu samičku,“ uvádí zoolog RNDr. Libuše Veselá.

CHOV V ZOO OLOMOUC Olomoucká zoo chová surikaty od 70. let 20. století. První surikaty přišly ze Zoo Bratislava a spolu s nimi ulomená kachlička, na které bylo napsáno, jak se to zvíře jmenuje – HRABAČKA SURIKATA, protože to tehdy zdaleka každý nevěděl. Vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z nejdéle chovaných druhů, který se v naší zoo rozmnožoval v dobách, kdy o odchovaných mláďatech byla vedena nedokonalá evidence, je v tuto chvíli těžko říct, kolik jich olomoučtí chovatelé úspěšně odchovali, dalo by se odhadnout, že počet by se mohl pohybovat kolem stovky. V roce 2018 se nestačily divit. Jejich bydlení nedoznalo změn, ale velkého stěhování. A to hned do vily v podobě nově vzniklého pavilonu Kalahari. Tam mají pro sebe jak venkovní výběh, tak vnitřní prostory plné všeho, co je těší, včetně pověstného baobabu.

OBECNÉ INFORMACE Surikaty obývají suché křovinaté oblasti západní část jižní Afriky a především jsou typickým představitelem fauny pouště Kalahari. Dožívají se 10-13 let. Samice po 77denní březosti rodí 1-5 mláďat. Hrabání dostaly surikaty do vínku a mají ho v popisu práce. Za svůj život přehrabou až několik tun písku. Současně z písku vyhrabávají potravu. K této činnosti jim slouží pro ně příznačné dlouhé drápky. Ty využívají i k hloubění nor. Ne nadarmo se jim proto říká hrabačky. Ve skupině surikat drží vždy minimálně jedna stráž. Vyhledá si vyvýšené místo a s pomocí ocasu, který ji stabilizuje a slouží jako opora, monitoruje okolí. Při spatření nebezpečí upozorní ostatní a všichni zmizí v úkrytech. Ostré štěkavé a vrčivé zvuky jsou naléhavější, oznamují-li větší ohrožení. Surikata dobře vidí do dálky, hůře už nablízko. Jejich tělo pokrývá 8 pruhů a díky své kresbě jsou surikaty dobře maskovány. Surikatí gang tvoří až 30členné skupinky, které žijí nejen na povrchu, nýbrž i v rozsáhlém systému podzemních nor. V němčině se surikatám přezdívá zemní mužíček. Někdy jim nory vyhrabou veverky, jindy vezmou za vděk opuštěným termitištěm. Skupině vévodí dominantní alfa pár, kterému je dáno výsadní rozmnožovací právo. V případě, že by si „dovolila“ zabřeznout samice jiná, zasedá pomyslný surikatí sněm a většinou rozhodne o vyloučení takovéto „neposlušné“ surikaty ze svých řad. A matka samoživitelka to v poušti Kalahari má pak k přežití téměř nemožné. Svým rozhodnutím tak odsuzuje k záhubě nejen sebe, ale potažmo i svá mláďata. Jelikož pouštní podmínky skýtají kolísání teplot, surikaty se hned z rána sluní a roztahují horní končetiny, aby ohřály co nejvíc procent svého těla sluníčkem. Potrava surikat se stává z hmyzu (kobylky, sarančata, termiti), menších obratlovců (ještěrky, hlodavci), ale také z kořenů nebo cibulek rostlin. Nepohrdnou ani ovocem.

ZAJÍMAVOSTI Dominantní samice po porodu mláďat brzy opět zabřezne, proto se o její dřívější mláďata musí starat ostatní členové kolonie. První čtyři týdny žijí mláďata v noře a živí se mateřským mlékem, které však nemusí být jen od jejich matky, ale i od jiné samičky ze skupiny, které se mléko tvoří. Nedlouho po tom, co mláďata vyjdou poprvé z nory, jdou se skupinou na první lov. Ve věku 2-3 měsíců jsou samostatná. Kolem 1 roku dospívají. Surikatí jídelníček tvoří i jedovatí hadi, pavouci a štíři, neboť surikaty si s jejich jedem dokáží poradit a jsou vůči němu imunní. Rády konzumují i plody tzv. pouštního melounu, které se trochu podobají našim okurkám. Tyto plody jim pokrývají potřebu vody, které je v poušti Kalahari po většinu roku katastrofální nedostatek. Vy zemní mužíčci, nadělili jste si pěkné dárky, tak se o ně i pěkně starejte.