Kojot prériový (Canis latrans), druh psovité šelmy, symbol severoamerického kontinentu, byl jako samostatný druh popsán v roce 1832. Nejstarší doložené zmínky se však objevují už u starých Aztéků, kdy byl nazýván vlkem americkým, stepním, lesním. „Zoo Olomouc tato mytická zvířata již ve své historii chovala, poprvé se zde objevili v roce 1965 a pak ještě krátce v devadesátých letech. Právě nyní se k chovu vrací. Kojoty lze nově vidět ve výběhu medvědů baribalů, s nimiž soužití funguje bez komplikací,“ uvádí zooložka Ing. Jitka Vokurková.

POSVÁTNÁ ÚCTA VS. VYVRAŽĎOVÁNÍ
S kojoty se pojí velmi silná mytologie. V předkolumbovské aztécké říši, odkud pramení i původ jeho pojmenování (cóyotl znamená „štěkající pes“), byl uctíván jako válečník, nositel klidu, inteligence, přizpůsobivosti a důstojnosti, symbol mistra přežití. Mnohé indiánské kmeny věří, že doprovázel stvořitele světa a učil první lidi žít. Zatímco původní obyvatelé Ameriky chovali zvířata v úctě a v posvátném respektu, bílí kolonizátoři je vyvražďovali a častovali hanlivými výrazy (prašivý vlk, zbabělý kojot…). Američtí farmáři je považují za úhlavní nepřátele stád dobytka. Ročně je tak v USA zastřeleno na 90 000 kojotů, přitom na ovce a telata útočí jen tehdy, není-li v oblasti dostatek potravy. S postavou kojota se můžeme setkat i v literatuře. Např. Jaime de Angulo slavil úspěch se sbírkou indiánských příběhů Indian Tales (Jak se lišáček stal Lišákem). Jáchym Topol pak sbírkou pod názvem Trnová dívka.

OBECNÉ INFORMACE
Kojoti žijí na prériích, v polopouštích i pouštích, obývají lesnaté i horské krajiny. Jejich původní oblast výskytu se v průběhu posledních staletí znatelně rozšířila, a to hned z několika důvodů. V určitých oblastech Ameriky došlo ke snížení stavů vlků, pum a jaguárů. Kojoti následně začali obsazovat uvolněná lovecká teritoria. Ztrátou predátorů a konkurentů získali dostatečné množství potravy. Jelikož se netknou otráveného sousta, přečkali i „strychninovou válku“ (dobu masového vyvražďování vlků) pomocí hovězího masa napuštěného strychninem. Dnes tak můžeme kojoty pozorovat od Panamy ve Střední Americe až po Aljašku a od pobřeží Tichého oceánu až k Atlantickému. Řadí se k velkým predátorům Severní Ameriky. Jsou sice nejslabší, ale zároveň nejúspěšnější.Nejčastěji loví hlodavce, zajíce, králíky, vodní živočichy, mláďata kopytníků a ptáků hnízdících na zemi. V jeho rozmanité potravě nechybí v nouzi ani lesní plody, bobule, ovoce, případně tráva. Coby zdravotní policie nepohrdnou mršinou. Při lovu drobných hlodavců tzv. myškují, vyskakují do výšky a dopadají na přední nohy. Vynikající čich jim umožňuje vyhrabat potravu i z pod sněhu. Žijí v párech, jen občas ve smečkách. Mláďata se rodí v norách. Kojící samici a později i mláďatům zajišťuje zpočátku potravu samec, který jim ji vyvrhuje a hlídá okolí. Ve zhruba 2 měsících věku mláďata začínají rodiče doprovázet na lov. Na péči a výchově potomků se významně podílí oba rodiče, dospělosti se ale dožívá sotva třetina populace. V necelých dvou letech se mláďata od rodičů osamostatňují a vytváří své vlastní rodiny.